Koh Samui, ostrov klidu a pohody
Na Samui jsme přiletěli po týdenním poznávání Thajské pevniny. Doposud jsme lítali Boeingy, ovšem při přestupu v Bangkoku nám přistavili vrtulové létátko. To byl pro nás trochu šok, ale vrtulky fungovaly a my zdárně doletěli. Po přistání to byl z klimatizovaného letadla opět teplotní šok. Vlhko, dusno, po tropickém dešti.
Malým autobusem nád vezli po úzkých uličkách směr Chaweng beach.
Náš hotel Fair House Beach resort se rozprostírá mezi pobřežní komunikací a pláží. Za budovou s recepcí se je velká tropická zahrada s hotelem s pokoji, chatky a bungalovy. Spousta palem, ze kterých, jak jsme zjistili, padaly na střechy kokosy zrovna ve chvíli, kdy to nikdo nečekal. Tolik exotických keřů a květin … např. Strelície, které my známe jen v kytici.
Ubytovali jsme se a hned jsme vyrazili na obhlídku okolí. Po pláži jsme šli směrem na sever, přes pobřežní balvany do centra městečka. Klasické spleti drátů, tržiště se spoustou much a výtečnými palačinkami „za babku“. Hledali jsme možnost zapůjčení nějakého přemisťovala. Na Jirkovo Béčko by mu půjčili i silnější mašinku. Auto jsme zamítli a vybrali jsme si skútr. Pro nás dva O.K. K tomu jsem si našla mapu a večer už plánovala kam pojedeme a co navštívíme.
Naše první cesta vedla na jih. Z praktického důvodu. Jezdí se zde vlevo, budeme zajíždět zejména k plážím, tak abychom moc nekřižovali cestu. Musím však konstatovat, že jízda na ostrově je BRNKAČKA. Řídil Jirka, já vzadu s mapou v ruce a s batohem na zádech. Takové výjevy byly k vidění dost často. Ostrov je vlastně docela malý. Dal by se i za hodinku objet dokola.
Projeli jsme letovisko Lamai, letmo jsme okoukli hotel, kam jezdí češi a první zastávka byla skalní útvary Hin Ta a Hil Yai (ve tvaru lidských přirození). A jelikož jsme minuli hlavní vstup, kde je spousta stánků, zaparkovali jsme opodál (nějak mi trvalo a až zde došlo, že ostrov je vlastně maličký a vzdálenost jsme ujeli rychleji, než jsem předpokládala). Ke skalním útvarům jsme si zvolili komplikovanější cestu – sestup přes balvany a s použitím lana, přes "opiové doupě“ k cíli. Je opravdu podivuhodné, že příroda na jednom místě vytvořila toto. Pokud však tomu místní trošku nepřispěli, že ano. Cestička pěkná, nenudili jsme se. Zpět jsme prošli stánky a jeli dál.
Vždy je mým cílem dojet nebo dojít na nejvyšší vrchol, rozhlédnout se po okolí. Několikrát jsme se podle mapy snažili odbočit tam, kde by mohl být vrchol nebo alespoň nějaký View point. Na Koh Samui to není vůbec jednoduché. Vždy jsme vyjeli po cestě v mapě, ale ta skončila, i když v mapě byla a měla vést ještě dál. Kolem nově postaveného Wat Khunaram se školou pro děti, který vypadal jako historický, jsme postupovali do vnitrozemí. Uvnitř chrámu byla socha sedícího budhy a koule zavěšená nad dírou v podlaze. Chvíli jsme pozorovali učící se děti.
Navštívili jsme i 3 vodopády. Ty první byly Namuang 1 a 2, ten je o něco výše položený a je větší. Je u nich safari park, kde se dá jezdit na slonech a dráha pro čtyřkolky. Pod vodopádem se dá i vykoupat. Voda byla velmi příjemná.Postupovali jsme k jihu, místu Waikiki. Nic zajímavého jsme zde však nenašli. Jen mechanizaci a dělníky jak staví a staví a staví. Kácí se palmy, a Thajec s motorovou pilou s lištou dlouhou 1 metr řeže pravidelné fošny v délce palmy. Za 4, 5 let bude asi Samui rušný ostrov přeplácaný hotely bez jediné kokosové palmy, které jsou symbolem této oázy. Míjíme něco jako místní JZD, pozemky, kde cedule hlásí „kup mě, jsem na prodej“. Míjíme chudá obydlí místních lidiček, na cestě přejetého hada (naštěstí).... Na západních plážích je zřejmý odliv. Rybářské loďky jsou na mělčině, děti sbírají mušle a jiné potvůrky.
Kolem půl 3 už odbočujeme k třetímu vodopádu Hin Lad. Jsou zde dva vodopády, a nějaký Wat. K tomu druhému však není v mapě cesta. Jsme na konečné. Je to tady takové komerční. Parkoviště, suvenýry, obchůdky, ve vodě je vidět leklá ryba a zase se zde staví, na Watu a okolo se zase pracuje. Na balvanech posedávají hloučky dětí i dospěláků, jako by byli na školním výletu, jiní si dělají piknik. Je zde báječně. Stín stromů a svěží vánek od říčky je příjemný. Jirka zachází ještě po proudu říčky. Je už 14:24 hod., ale on nalézá pěšinu, téměř zarostlou a u ní šipka Vodopád a nápis 2 Bathy. Máme z toho srandu a domlouváme se, že zkusíme jít dál, kam to povede. Jdeme a jdeme a jdeme, míjíme zborcené obydlí, prodíráme se zkrátka opravdovou džunglí, překračujeme kořeny a uhýbáme liánám. Už uvažujeme o návratu, ale proti nám se vracejí nějací lidičkové. Tak si říkáme, že tam přeci jen něco bude. Říčka místy burácí a zdá se, že jsme už blízko, jindy se zase vzdaluje. Nakonec, po hodině, se před námi rozestoupí džungle a my jsme u cíle. Je 15:20 hod. Opět se dobře bavíme tím, když vidíme zdejší kiosek a v něm prodávat Colu, Sprite a pod vymoženosti civilizace. Samozřejmě s džunglovou a vodopádovou přirážkou, zkrátka ceny vyšší, než u nás. Pravdou je, než to sem ten maník donese, asi se nadře. My ale máme své, tak si zde uděláme jen pár minut přestávku, osvěžíme nožky v chladivé říčce a hajdy nazpět. Jde to asi o 10min. rychleji. Víme, že nás nic děsivého nečeká, tak jdeme na jistotu. Opět potkáváme dva, tři páry, kteří si, jako my, říkají, kam že to dojdou ? zda to má cenu ? a že asi ano!
Přijíždíme do Nathongu. Je to přístavní obec, odkud vyjíždějí trajekty na pevninu a výletní lodě třeba na mořský národní park Ang Thong. My jen projíždíme. Okukujeme ještě pláže na severu ostrova a kolem 17 hod. se vracíme do hotelu.Na večeři si zajedeme motorkou. Jízda vlevo se nám líbí, a za tu cenu, 100 B na den, to je zadarmo. Klasická thajské večeře pro 2 s pitím s ledem - 115 B (polévka, rýže, cola)
Ráno jedeme směr sever, tam, kde jsme včera skončili. Tentokrát zkoušíme jet do vnitrozemí Samui. Opět projíždíme kolem chudých obydlí, kde se viditelně živí sběrem a prodejem kokosových ořechů, ale také kolem haciend, neuvázaného buvola, banánovníků. Dokonce se dostáváme do prudkého kopce. Motorka nás oba ale už neuveze, tak sesedám a Jirka ještě několik desítek metrů jede do kopce. Za pár minut je zpět, že to prý nemá cenu, jen cesta do kopce a palmy, že stejně nebude nic vidět. Vracíme se.
Po čase ve stínu džungle, se vyřítíme na slunce a zase lapáme po dechu. Řekli jsme si, že je čas na koupel. Jedeme přes pobřežní cestu rovně, na pláže Bang Por. Nikdo tu není, je to téměř neuvěřitelné. Navíc, severní pláže jsou klidné, žádné vlny, jako na Chaweng či Lamai. Pobřežní domy jsou zpola zavřené a nikdo je nevyužívá.
Projíždíme přes Mae Nam. Pláž je dlouhá, relativně ne moc široká. Ve velkém úseku zastavená luxusními resorty, mezi nimi je možné využít i veřejnou pláž, kde je spousta místních. Baví se, hrají hry, jedí, občas se i vykoupou.
Na plážích Mae Nam se zase naskytne pěkný výhled na moře a do okolí.
Také zvažujeme sólo návštěvu nějakého sousedního ostrůvku. Máme štěstí v tom, že jsme na Samui v době úplňku. No a právě nedaleký ostrov Ko Thao je známý svou úplňkovou párty. Že bychom si odskočili na mejdan? Do přístavu Bo Phut Pier jsme dorazili asi hoďku před odplutím lodě právě na Ko Thao. Pláž v těchto místech je spíše plážičkou, tak metr, nanejvýš 2 široká. Klasickým výjevem je palma naklánějící se nad hladinou moře. Osvěžujeme se nealkem a sledujeme dění. U mola kotví loď, no loď, bárka ? spíše skořápka. Říkáme si, že se tam moc lidí nevejde, asi přijede další. Jsou tu samí baťůžkáři, slyšíme směs všech možných jazyků. Čeština ale nikde. Po půl hodince se začíná naloďovat. To se ale fakt musí vidět, to nejde popsat. Do lodi se po dlouhém dřevěném a úzkém mole nosí vše možné. Od beden, kufrů, košů, dokonce se nese postel. Až se vše, co odhadujeme tak na 5 tun nákladů odnosí, vpouští pasažéry. Jeden, dva, tři, deset, dvacet, padesát …. Nevím, kam se všichni vejdou. Dyť se to musí z fyzikálního hlediska vše potopit!! Čekáme, až skořápka nastartuje a vyplouvá. No, nepotopilo se to. Naštěstí. Objedeme výběžek a jsme u hlavního přístavu Koh Samui – Big Budha Pier. Tedy alespoň tak to vypadá.
Taky nad námi prolétají startující letadla. Odsud je Big Budha už pěkně vidět. Kolem 13.30 hod., v tom největším vedru si prohlížíme snad nejznámější a nejnavštěvovanější stavbu ostrova. Dole u schodů si musíme zout boty. Výhled je tu docela fajn. Pod Budhou je spousta obchodů se suvenýry, oděvy a vším možným. Jirka má po dvou dnech jízdy na motorce docela slušně spálené ruce. Už mu hrají modro-červeno-fialovou barvou. Konečně si dá říct a kupuje si lehkou tenkou košili s dlouhým rukávem ve stylu hippies. Ještě by to ale chtělo rukavice. Příště.
Potkáváme zde Čechy, manželský pár z Prahy, kteří, jak se nám zmínili, v Praze pronajmou za 30 byt a na Samui tráví zimní měsíce za 15. Už vím, co budu dělat, když budu bez práce.
Jirkovi je viditelně blbě, z toho spálení rukou. Jde se do Tesca zchladit, kupujeme vodu a pak ještě u cesty šťávu z čerstvě vylisované cukrové třtiny. Osvěžující. Za chvíli vidím něco úžasného. Není to sice žádná historie, spíš barevná moderna. Wat Plai Laem. Ale je to zvláštně nádherné. Chrám na jezeře plném kaprů, socha mnohoruké bohyně, tlustý Budha (jak mu celá léta říkám já), a ubikace, kde bydlí mniši, zvonice a spousta soch -božstev. Je to mnišský klášter. Uprostřed střechy roste veliký strom, na ochozu leží nádobí. Vcházíme do hlavního chrámu, přes krátké molo. Ještě krmíme místní přerostlé a asi i překrmené kapry, a po chvíli vcházíme dovnitř. Najednou začne hrát hudba. Taková ta jejich, meditační, nádherná. Ihned nahrávám na kameru. Tak tady bych takto vydržela hodiny. Bohužel, do chrámu vchází Rusáci a samo sebou jsou tak hluční, že je po všem. Uvnitř je opět sedící Budha a na zdech výrazné malby
Míříme ještě k nejsevernějšímu výběžku. Blíží se západ slunce, tak honem hledáme vhodné místo. Zatím nás cesta hází spíše na východ. Tady se opět mísí luxus s bídou, nové moderní hotely a apartmány s chudými obydlími. Dokonce tu na nás vyjede jeden vořech. Vracíme se k Big Buddhovi, ale už je vidět, že západ slunce nebude do moře, ale za pevninu.
Večer jedeme do naší oblíbené restaurace u paní Sandry PEE. Máme smůlu. Polévka došla, kuře došlo, i když celý den viselo za sklem ve vitríně, když jsme jeli kolem do hotelu. Náš stůl je obsazen, tak usedáme vedle. Pozorovat tento rodinný podnik, to je zábava. Jedná se o asi o 2+ nic, někde bude snad sociálka, se zastřešenou předzahrádkou. Uvnitř místnosti hraje TV, na ni kouká tatík, asi pán domu, ale spíše vypadá jako štamgast. Dcera žehlí vedle velké lednice s pitím. Matka a dcera vaří. Hodně se prodává „přes ulici“, balí do krabiček a sáčků, zastavují auta, motorky i pěší, nakoupí a odjíždí. Pod přístřeškem je asi 5 plastových stolů a židle, u cesty je kuchyň – pult, stůl, velký el. hrnec na rýži a všemožné bylinky, suroviny a přísady. Vidíme kompletně přípravu jídla. Druhá dcera kmitá – krájí feferonky. Kupodivu moc neslzí, ale zato my, když se ventilátor otočí k nám, máme je v oku. Taky je vidět, že Thajci jsou nadmíru čistotní. Po každé činnosti si oplachují ruce. No, když zase vidíme ty kuřata celý den na slunci viset za sklem … Jídlo tady je výtečné. Pokud zavítáte na Chaweng, doporučuji tuto skromnou restauraci. Dneska se snažíme jíst zase hůlkami. Jirkovi to jde. Mi sice taky, najím se, ale držím je stejně jinak. Hůlkami se jí nudle a kusy masa z polévky, na polévku je jejich stylová malá lžička. Na pikantnost jídla jsme si už zvykli, moc nám to chutná. To jejich pálivé je snesitelnější, než to naše pálivé. Zajímavé.
Do hotelu to je asi 5 km. Ještě se stavujeme v supermarketu pro vodu a na super palačinku za 10 B. U brány do hotelu nám, jako pokaždé, když projíždíme, salutuje vrátný. Jirka už jezdí jako Fitipaldi a on se na nás vždy řehtá tím jejich klasickým tmavým širokým thajským úsměvem, uprostřed kterého cení všichni své krásné bílé zuby.
Večer jdeme ještě vyzkoušet noční bazén. Paráda. Na pláži je před úplňková párty. No, nic moc, taková snobárna.
Je tu super levně, tak vybírám z bankomatu 7000,-B, prodlužujeme si půjčení motorky, tankujeme a rozhodli jsme se, že si uděláme lodní výlet do přírodního parku Ang Thong a svezeme se na kajacích.
Dnes se jen tak budeme poflakovat, pojedeme, kam se nám bude chtít. Jedeme do obchoďáku - takový náš šoping park, ochladit se a snad nám něco padne do oka. Poblíž Budhy na tržišti si kupujeme ovoce a nějaké mlsky na špejli. Den jinak trávíme na hotelové pláži. Dnes jsou super vlny, plavat se nedá, tak se alespoň vyblbneme. Jirka mi pořád nadává, že si nechci močit vlasy, tak mu ukážu, co dovedu. To ještě netuším, čím to odnesu. Na pláži si dopřáváme pivko, pečenou kukuřici, kokos. Den se vleče, ale pro nás je poleženíčko ve stínu balzám.
Na večeři jdeme zkusit konkurenci, ale moc spokojení nejsme. Zlatá paní Sandra. No a už to na mě jde. Oči mě štípou, pálí, bez slunečních brýlí ani ránu. Ta sůj a vlny mi asi rozežraly bělmi i panenku. Vypadám jako Myšpulín. Jirka má ze mě vánoce. Dnes večer je mým nejoblíbenějším předmětem pet láhev s vodou z mrazničky nebo pixle piva připlajznutá na obě oči.
Ráno se děsím, zda vůbec uvidím. Ráno, po dobré a klasické snídani – klasicky nevíme, co si z toho množství vybrat, zkoušíme vyhlídku poblíž hotelu a východ slunce. View point poblíž Elefant rock. No, letos se nám moc nedaří. Mraky a slunce nikde. Na tomto místě je ale spousta velkých černých balvanů poházených po strání a v jejich okolí samé bungalovy a domky. Zvláštní místo. Jako by tu bohové hráli míčové hry právě s těmi balvany. V noci byl tropiský liják, padaly kokosy a hřmělo. Naštěstí nám žádný střechu naší pařezové chaloupky nerozbil, ale ty mračna jsou asi její následek. Ještě musím konstatovat, že hotelová zahrada byla po tom slejváku zářivá, jakoby vše více rozkvetlo, lesklost. Spousta květin zaujala na prvý pohled a víc se vnímaly detaily květů. Dnes je zase odpočinkový den, moře u hotelu je klidnější, ale vlny jsou stále. Oči se o malinko lepší.
Další den nás čeká lodní výlet. Sesbírá nás BUS a v přístavu už zjišťujeme, že si s někým i pokecáme. Hurá, češi. Ti, co jsou s námi v hotelu, no …Vzdalujeme se. Snažím se rozpoznat místa, kde jsme asi mohli dojet. Rychle se vzdalujeme Samui a stejně rychle se přibližujeme množství ostrůvků, ostrovů a skalisek vyčnívajících nad hladinu. Zatím nic moc. U nějakého ostrůvku kotvíme a z lodi nám spouští kajaky. Máme naštěstí každý svůj, takže to na rozvod nevypadá. Dostáváme vesty a nepromokavý vak na batohy a přístroje. Snad se nevyklopíme. Oproti očekávání je to brnkačka. Kdo aspoň jednou v životě vesloval, nemá problém. Rovnováha taky no problém. Veslujeme podél pobřeží, máme se držet za sebou. Ti rychlejší proplouvají skaliskem. Přistáváme na Mae Koh Island, jak nám sděluje cedule.
Stoupáme po příkrém schodišti, prodíráme a vyhýbáme se úzkými průrvami, až se před námi, uprostřed ostrova otevře velký prostor a nádherné modré jezero. Spouště foťáků cvakají, každý se snaží urvat to nejlepší místečko. Pak zase zpět, nahoru a dolů, do kajaků a k lodi. Následuje Mue Koh Ang Thtong nationale park. Je zde poněkud živěji. My se s Jirkou vydáváme na výzvědy, směr jeskyně. Kolem výklenku se soškou mnicha k Buaboke cave. Opět skály, balvany a provazy, ale jsme nahoře. Je to docela slušný výhled, i na focen, a zase hupky šupky zpět, aby nás tu nenechali. Krátký odpočinek ve stínu palem, do lodě a zase směr Koh Samui. Na lodi bylo samozřejmostí občerstvení vč. ovoce.
Večer jsem do naší hospůdky. Tentokrát to risknu a dávám si thajskou pikantní polévku tom-yum khung. Sandra se ptá, jako jestli si jsem jistá, že toto opravdu chci. No a k polévce mi donese i Colu, jako že v ceně. Divím se, že už jsme asi štamgasti a koukám, že na mě všichni koukaj. Po prvním ochutnání vím proč. Pálivé jak čert !! Jsem ale v jiné zemi a neochutnat jejich jídlo by byl hřích. Stačí, že jsme neměli to štěstí dostat se na Kao San na pečené štíry a jinou havěť na tyčinkách. Já bych to asi nesnědla, ale …. No, Jirka se řehtá, jak mi tečou oči, oblévá mě pot. Mám chuť říct si o hrnek rýže, jelikož vím, že Colou oheň neuhasím, rýží ano. Ale jsme hrdinka. Vybírám kusy všeho v polévce a asi ½ vody sním. Jsem hrdina, ale zpocená, červená a šťastná. Ta polívka byla ale fakt dobrá.
Jedeme na klidnější s-v pláže. Podle mapy je vidět, že už se hodně změnilo. Na sever od letiště se dost staví. Jsou tu i skalnaté zátoky. K pláži sjíždíme kousek od hotelu White House. Pláž se dá, ale je to jediné místo na ostrově, kde se vyplavují zbytky korálů. Bez bot ani ránu. Je tu ale co sbírat. Jirka bere šnorchl a míří k protějšímu ostrůvku.Následuje Tong Son Bay. V kopcích nad pláží jsou zase k vidění rozestavěné skelety. Zdejší pláže se zase se svými nakloněnými palmami podobá těm z prospektů o ráji. Tady to ale není nic moc. Nám se moc líbily pláže okolo Mae Nam
Hledáme nějakou vhodnou odbočku, dvakrát se musíme vracet, jelikož cesta k pláží končí u plotů. Nakonec dojíždíme až k resortu New Lapaz Vila s bazénem a dřevěnými lehátky na pláži. Dáváme si kávu, ptáme se po ceně ubytování, aby to vypadalo, jako že máme zájem třeba zůstat. Pak si zabíráme 2 lehátka. Tady už zůstaneme. Z hotelů Vás nikdy nikdo nevyhodí, ani pokud nejste hosté s noclehem. Slušností a zvykem ale je, něco si dát. My jen u kávy nezůstali. Opět jsme jim tady pročistily pivní trubky. Hladina je zde klidná, dá se báječně zaplavat, moře je teplé. SUPER teplé.
Večeříme opět u naší mamky Sandry. Po večeři jsme se prošli noční promenádou Chawengu, dali si palačinky a snažili jsme se nakoupit nějaké dárečky a suvenýry. Dnes je úplněk, na pláži probíhala zase full moon party, ale zase v takovém divadelním stylu. Ale moc zájmu o ni nebylo. Zítra odlétáme domů. Na letišti je možnost občerstvení, dokonce zdarma, takové jednohubky. Nejdříve se ostýcháme, ale jelikož nám tak blbě prodali letenky, tak se nadlábneme. Všichni češi už odletěli do Bangkoku, jen my dva máme letenky na pozdější let. Uvažuji, zda se neztratíme, nezabloudíme a zdárně v tom bludišti přestoupíme.
Bez problému. Nejlepší je, jít s davem. Ale je to vše dobře značené a na každém rohu byl personál, který poradil.
U přepážek na Brno už stáli téměř všichni. Zírala jsem, jak má právě toto letiště výtečný systém. Člověk se neztratí.
A ještě na závěr, hospůdka naší mamky byla někde okolo čerpačky a Bangkok Samui Hospitál ve směru na sever po pravé straně. Zajděte si tam, budete vždy spokojení.
Třeba se sem někdy zase vrátíme.
Renáta a Jirka
